Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Když se ve svých patnácti letech nechala „uvrtat“ do pískání fotbalových zápasů, sotva mohla tušit, že s píšťalkou jednou bude jezdit po světě. Dnes stojí Lucie Šulcová z Čelákovic na prahu další kapitoly své kariéry. Po působení na okrese, kraji, v „Česku“ a domácích ženských soutěžních nově figuruje na listině UEFA, což jí otevírá možnost k rozhodování i mezinárodních zápasů žen. „Je to splnění mého snu a začátek další etapy,“ říká s úsměvem ve tváři sympatická blondýnka.

Cestování k zápasům do zahraničí pro vás bude po „povýšení“ hlavní ale asi ne jedinou změnou, že?
Přesně tak. Souvisí s tím i to, že člověk musí k pískání přistupovat ještě daleko zodpovědněji. Být na všechno stoprocentně připravený, takže změny to přinese i v rámci trénování.

Říkáte, že vám začíná další etapa. Co je jejím cílem?
Jsem na začátku kariéry na mezinárodní scéně. Je pro mě důležité podávat kvalitní výkony a posunout se o první, druhou a třetí kategorii výš až do top skupiny. To je nejvíc. Pak můžete jezdit na olympiádu a mistrovství světa.

Máte za sebou seminář UEFA ve Španělsku. Překvapil vás něčím?
Asi úplně ne. Dáša Damková dělá pro rozhodčí strašně moc. Jsme kvalitně připravené od nás. Co bylo super a úžasné, jak všichni přistupují profesionálně ke všemu – k organizaci, tréninkům, přednáškám. Sedí tam výběr lidí z celé Evropy. Když člověk dělá něco, co ho baví, tak k tomu tak i přistupuje.

V mužských soutěžích jste na listině řídící komise pro Čechy, tedy nanejvýš ČFL. Nelákaly by vás i české profesionální soutěže?
Kdyby nabídka přišla, tak by o tom člověk určitě začal přemýšlet. Ale není to věc, kterou bych nyní řešila. Rozhodnutí nechám na jiných lidech.

Pískáte už jedenáct let. Na které úrovni to bylo nejtěžší?
V každé soutěži bylo něco těžkého a něco lehčího. Ani samotné fungování mezi chlapama nebylo vždy úplně jednoduché. Byla toho spousta. Jsem ale ráda, že se to povedlo a můžu reprezentovat ženský fotbal i rozhodcovství na mezinárodní scéně. Tam už je fotbal, kvalita a přístup týmů někde jinde.

Asi pro každého rozhodčího musí být náročný hlavně začátek. Byl to i váš případ?
Začátek byl těžký, ale jelikož jsem hrála fotbal, tak ne až tak. Šlo o to navyknout si na druhou stránku, že člověk není hráč, ale rozhodčí, který za všechno zodpovídá. Na okrese to nebylo lehký, ale za celou dobu asi největší zkušenost a škola. Člověk je tam sám, musí si sám poradit. Když jsem v patnácti přijela někam na čtvrtou třídu, koukali na mě jako na blázna. Ale jsem ráda, že mě pan Merta nechal na zápasy jezdit.

V osmnácti už jste postoupila do kraje…
Taky to nebylo úplně jednoduché. V nových soutěžích vás hráči ani funkcionáři neznají. Musíte si vybudovat nějaký respekt.

A v posledních šesti sezonách fungujete v řídící komisi pro Čechy…
Tam už jsem na pískání začala nahlížet jinak. Začalo mě nesmírně bavit. Zajímala jsem se, jak se zlepšit, co dělat, abych se mohla posunout dál. Absolvovala jsem všechny vzdělávací programy pro rozhodčí. Sledujete pak pískání do důsledku a zaměřujete se na detaily. Rozhodčích, kteří umějí pískat, je hodně, ale důležité je, aby všichni měli na situace stejný náhled.

Co bylo tím úplně prvním impulzem k tomu, že si vezmete píšťalku a půjdete odřídit zápas?
Nebylo to úplně moje rozhodnutí. Do patnácti let jsem hrála fotbal s klukama. Dál to nejde a musela bych do nějakého dívčího týmu, což mě úplně neoslovovalo. Jeden pán z Čelákovic, kde jsem hrála, dělal na OFS Praha-výhod a tenkrát oslovil mou mamku, jestli bych nechtěla u fotbalu nějakým způsobem zůstat. V tom roce byla zrovna poprvé vyhlášena takzvaná Mladá píšťalka, která umožňovala pískat už od patnácti.

Co na to vaše mamka?
Řekla, ať to jdu zkusit a udělám si školení. Nejdříve jsem na ni koukala jako na blázna. Pak jsem si ale řekla, proč ne. Když mě to nebude bavit, nebo mi budou nadávat, tak skončím. Ale nějak mě to chytlo, zažrala se do toho, chtěla to dělat naplno, posouvat se a být lepší. A už mě to nepustilo.

Už jste zmínila, že fungování v mužském fotbale není nejlehčí. Jak vnímáte hlášky typu, ať jde raději k plotně, kterými na podzim počastovali vaši kolegyni sparťané Vácha s Koubkem?
Jsme asi zvyklé a moc tyhle věci nevnímáme. Kdyby to člověk bral osobně, nemohl by to dělat. Spíš ale nerozumím, jak to někdo může vypustit do novin. Sice je moc nečtu, ale jelikož je Lucka Ratajová moje hodně dobrá kamarádka, tak jsme se o tom dost bavily. Nechápu, proč když udělá chybu žena, to všichni začnou rozebírat a máme jít hned k plotně a podobně. Chybovat je normální. Hráči taky nedají skvěle každou přihrávku a gólovou příležitost. Docela mě to mrzí. Ale nesmíte nad ním moc přemýšlet.

Když to vezmeme z opačné strany, jaký nejlepší zážitek máte spojený s pískáním?
(přemýšlí) Asi když jsem dostala příležitost podívat se na své první utkání do zahraničí. Poznala jsem, jak to chodí jinde a na lepší úrovni než v ženském fotbale u nás. O rozhodčí se tam starají a váží si ho. Hráči a funkcionáři vědí, že bez rozhodčího to nejde. U nás si jdou ve většině případů na fotbal zanadávat a vyřvat, aby přišli v klidu domů.

Kde se turnaj konal?
V chorvatské Rovinji, šlo o mezinárodní přípravný turnaj reprezentací. I když nešlo o oficiální akci, bylo to na profesionální úrovni. Každému bych přála alespoň jednou zažít takový přístup.

To bylo nejdál, kam jste se coby rozhodčí podívala?
Jako asistentka jsem absolvovala nějaké zápasy, na které může naše asociace delegovat rozhodčí, která ještě nemá mezinárodní odznak.