Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Ne ledajakým. Dostal jsem prostor, abych i touto cestou odpověděl funkcionářům svého předcházejícího působiště tím nejpatřičnějším způsobem," uvedl Jiří Tesař, který nakonec s týmem postoupil do divize.

Což se vám povedlo bezezbytku. Kde se vzal onen pocit sebejistoty, že najdete společnou řeč s novou kabinou?
V super partě. Nicméně nemám nikdy potíže navázat bezprostřední dialog, tedy společnou řeč. To mně v Českém Brodě netrvalo příliš dlouho.

Přitom jste Na Kutilku přišel, kdy realita byla více jak tvrdá. Po pátém kole ročníku 2010 – 2011 figurovalo mužstvo na předposledním místě středočeského přeboru?
Tím spíš šlo pro všechny o velkou výzvu s nezdary něco zásadního provést. Smekám před klukama. Vzali mou filozofii za svou. Bez reptání. Ne náhodou jsme stoupali tabulkou směrem nahoru.

Ohlédněme se za uplynulým ročníkem. Ne vždycky jste byl s výkonem mužstva spokojen. Která ze sedmi remíz byla remízou nejzbytečnější?
Každá, každá z nich, protože jsme nebyli při žádné z nich horším mančaftem, ale propadli jsme v koncovce. Koncovce trestuhodně bídné. Nepřeženu, řeknu-li že koncovce nezřídka až zoufalé.

A která z těch pěti proher bolela nejvíc?
Doma s Kutnou Horou. O tu se ovšem více zasloužil hlavní rozhodčí Čermoch. Mimo jiné tím, že proti soupeři nenařídil dva čítankové pokutové kopy. Hoře jsme tuhle potupu odvedli v odvětě. I s úroky – výhrou u nich 3:1.

A co porážka doma s Nymburkem, kterou poznamenala mimochodem i nepovedená „rošáda" kolem žlutých karet?
Z naší strany nešlo o úmysl, ale o nedorozumění. Trestuhodné, neomluvitelné. A jak známo, nejen v jiných životních otaznících, ale i v kopané jeden za blbost platí.

Radost vám neudělalo selhání mužstva v Dobřichovicích. Ani odveta se stejným soupeřem doma…
Koho by potěšila prohra 0:3, když zejména do půle předvádíte prima fotbal a navíc jsme nebyli ani náhodou horším mančaftem než soupeř. Za bídu v koncovce a chyby v defenzívě jsme zaplakali nad výdělkem. Právem.

Který zápas byste v ročníku označil za zápas roku?
Z našeho pohledu už zmíněnou odvetu v Kutné Hoře.Tam jsme skutečně odehráli nadstandard. Přitom se i soupeř prezentoval výkonem na divizní úrovni. Naproti Kutnohorským jsme se konečně prosadili i v koncovce.

Zápasy s jedním s největších konkurentů, s Dobrovicí, jste zvládli na jedničku…
U nich jsme byli lepší. Přivezli jsme přesto pouze bod. Nedařilo se nám ani tam střílet góly. A to ze šancí, které po gólu přímo volaly. Odveta měla divizní parametry. I když se v ní, naproti podzimu, víc bojovalo, než předváděl technicky vyzrálý fotbal.To, že jsme nakonec zabodovali naplno, se stalo dílem větší vůle, než jakou se prezentovali Dobrovičtí.

Loučení s partou, kterou jste přivedl do divize, to byla exploze, nejen šampaňského, ale i bezprostřednosti a vzájemných sympatií. Přímo na pažitu po duelu se Sedlčany. Zdá se, že jste z SK neodcházel se smíšenými pocity, ale s kouskem stesku v srdci?
Loučení to bylo skutečně tvrdé. Asi mi rozumíte. Nerad jsem se loučil s mužstvem, které jsem pojmenoval příhodně: super parta. Už proto, že si v ní dokážou kluci navzájem říkat i nepříjemné věci z očí do očí. Nicméně přišla výzva z Admiry. Abych tam trénoval A tým a současně se stal šéfem mládežnické kopané. A já výzvy beru, rád. Jako tomu bylo před těmi necelými dvěma roky tady Na Kutilce.

Co byste rád ještě ke svým slovům na rozloučenou dodal, případně podtrhl?
Poklonu novému realizačnímu kolektivu. Klobouk dolů před kabinou. Poděkování fandům, že nás dokázali povzbuzovat i v momentech, kdy se týmu právě dvakrát nedařilo. V neposlední řadě prezidentovi Luboši Holému. Za to, že akceptoval mé přání, abych zamířil za zmíněnou výzvou do pražské Admiry.

(Mojmír Strachota)