Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Fotbal je mým velkým koníčkem a vždy jsem se mu věnoval naplno. Je mi 67 let a nemám zapotřebí, aby někdo vláčel moje jméno na internetu nebo v novinách. Už mi došla trpělivost. Tak jsem se dohodl s panem Luďkem Kostkou (hlavní sponzor – pozn. red.), že skončím," uvedl jeden z důvodu svého odstoupení Jaroslav Češpiva.

Takovéto myšlenky jste měl již po utkání s Červenými Pečkami. Nakonec jste si vše s hráči vyříkal a zůstal. Ale ne na dlouho. Může se zdát, že utíkáte  
z boje…
Měl, protože jsem zjistil, že mám v mužstvu lidi, kteří sledují, co říkám a pak to překrouceně sdělují hráčům. Když se nám přestalo dařit,  tak jsem si zavolal kapitána a jeho dva zástupce, co s tím budeme dělat. Ke konkrétním závěrům jsme nedospěli. Určitě neutíkám z boje. Když si hráči myslí, že je to v trenérovi, tak jsem se rozhodl skončit.

Jak dlouho jste zvažoval konec u týmu?
Nejdříve na jaře po Červených Pečkách,  pak po finále poháru v Jílovém,  No a teď už definitivně, protože jsem cítil nedůvěru.  Nemá se vstupovat do stejné řeky a já do ní, tedy do fotbalu, vstoupil počtvrté. Moji bývalí žáci mě k tomu přesvědčili a teď se podíleli na mém konci.

Opravdu si myslíte, že jste mužstvu už neměl co dát?
Měl i neměl. Jen se to nedařilo realizovat. To musí chtít hlavně hráči! Mojí chybou bylo, že jsem ve svém úsilí polevoval. Samozřejmě, že jsem dělal chyby. Například v posledním zápase s Mnichovým Hradištěm to střídání. Ale to by se muselo rozebrat.

Mluvilo se o tom, že jste měl problémy s některými hráči. Jestli je to tak, můžete být konkrétní?
Problémy snad ani ne. Jednal jsem s hráči slušně, bez křičení, kamarádsky a oni se ke mně chovali také hezky. Pan Kostka mi řekl, že jsem byl moc velký demokrat, ale jiný už nebudu. Oni nevědí, jak mě deprimovalo, když jsem někoho nepostavil. Když hráče někdo kritizoval, tak jsem je hájil. Ale tušil jsem, že se za mými zády něco děje. Já měl rád každého hráče, ale asi mě neměl rád Luboš Svoboda a Jirka Nedbal. Ale nevím proč. Už vůbec nemluvím o Martinu Nedbalovi, což byl náš vedoucí mužstva.

Vaši pozici nakonec zaujal asistent Jiří Ptáček.
To je v pořádku. Kdo by teď v rozjeté sezoně měl trénovat? Jirka to dokončí, aspoň doufám. Pak přijde nový trenér. Jméno vím, ale neřeknu ho.

Bývá zvykem, že po odchodu trenéra dostane šanci jeho asistent. Jak se díváte na tyto rošády. Měl by také skončit, nebo se posunout na pozici hlavního trenéra?
Hodně lidí mi říká, proč také neskončil asistent. Určitě má stejný podíl jako já. Ale asi to umí s hráči lépe. Je jim věkově blíže než já. Souhlasím, že ho to pan Kostka nechá dokončit.

Budete se nadále chodit dívat na zápasy velimského áčka?
Určitě. Kluci, až na dva tři, mně nic neudělali. Budu jim fandit. Na fotbal budu chodit, někdy pojedu s fanoušky i na venkovní zápasy.

Co další působení v klubu? Než jste ve Velimi naskočil mezi dospělé, dlouhá léta jste trénoval mládež. Nevrátíte se mezi děti?
Pan Kostka mi naznačil možnosti. Máme velmi dobře rozjetou mládež, ale trénovat nikoho nebudu. Zůstanu ve výboru a nabídl jsem, že někdy pomohu jako hlasatel. Ještě bych věděl o jedné činnosti, ale to si nechám pro sebe.

Co vám působení ve Velimi vzalo a naopak dalo?
Vzalo mi část volného času. Já se fotbalu věnoval prakticky celý týden. Psal jsem a posílal hráčům hodnocení každého zápasu, připravoval tréninky atd. Upravoval jsem rodinný život ve prospěch fotbalu. Jezdil jsem až dvakrát 
v týdnu 100 km daleko hlídat vnuka. Pak rychle domů, byla schůze nebo trénink. A to jsem ještě člen zastupitelstva obce. A co mi dalo? To je na delší povídání. Jak jsem už někde řekl. Už jsem nikdy nechtěl fotbal trénovat. Dostali mě zpátky moji bývalí žáci s tím, že budu asistent béčka. Osud  to nastavil jinak. Bavilo mě to, ale člověk stárne a síly ubývají. Pracoval jsem s bezva kluky, seznámil se se spoustou lidí, kteří mají rádi fotbal. Byl jsem rád, že mohu pomáhat svému bývalému žákovi a odchovanci Luďkovi Kostkovi. A jemu také děkuji, že jsem na stará kolena mohl poznat i něco jiného než fotbal.

Jak vás tak poslouchám, není to jediné, co vás trápí a trápilo…
(přemýšlí) Mrzí mě ještě jedna věc. Když se dařilo a postoupili jsme, tak se na internetu zprávy v diskuzi neobjevovaly. Když to nešlo, tak se snesla kritika na moji osobu. To já nemám zapotřebí. A pak vám nějaký občan z Velimi, vím, kdo to je, napíše, že jsem namyšlený a arogantní. Asi neví, co to je. Takový vůbec nejsem. Mám na co být namyšlený, na rozdíl od něho. A že neumím unést porážku? Já jsem v soukromém životě unesl jiné a mnohem důležitější porážky.